Sádrový trpaslík nevinně provokuje přes plot kolemjdoucí. Snad si to ani nezaslouží být synonymem kýče. Obrázek získán z Wikimedia Commons.

Mýtus kýče

Definovat kýč ve výtvarném volném umění je těžké, nikoliv nemožné. Určit kýč v užitém umění, například v designu interiéru, naopak snadné je. Zde není totiž myšlenka zástupná kvalitě provedení díla. A tak argument díla výtvarného, že to zkrátka byl jedinečný a nezpochybnitelný umělecký počin autora, v díle užitém neplatí. Dílo užité se musí obhájit samo, není třeba anotací. Je podrobeno přísné kritice, která na rozdíl od díla výtvarného je prostá akademismu. A přesto se anotace píší a vědeckost hlubokých myšlenek se nám snaží obhájit neobhajitelné, ale nikoho to nepřesvědčí.
Dost jsme si zvykli nazývat leccos v architektuře kýčem. Milovníci architektonického purismu a minimalismu vidí kýč v ornamentu, vzývaje přitom modlu Adolfa Loose a plivajíce na baroko a secesi. Jiní jsou zase pohlceni environmentální mánií, která jako by byla pro ně jistou pojistkou, že kýče příroda netvoří. A pak existuje třetí skupina, která podle názoru těch prvních dvou tvoří a žije v kýči. Staromódním, muzeálním a myšlenek prostém kýči 🙂 .
Nemůžeme přijít do barokního kostela, rozhlédnout se a říci: „To je kýč.“ Obávám se ale, že ta slova při pohledu na polystyrenové lišty, napodobeniny oněch říms, rozet, fabionů, navíc umístěných v novostavbě satelitního městečka, budou zcela pravdivá. Problém je částečně ve zvoleném designu, ale především v polystyrenových prvcích jako takových, neboť jsou pouze napodobeninou a jejich lacinost z nich vizuálně čiší. Pokud by volba použitého materiálu namísto dekoračních lišt z polystyrenu byla cílena na prvky sádrové, riziko tvorby kýče by se v daném interiéru snížilo o polovinu. Kýč by interiéru hrozil stále, ale jen volbou nevhodného designu.

Co z toho vyplývá? Kýčem nemusí být jen nevkusný design, ale i materiál sám. Tato rovnice předurčuje ke kýči každý interiér, moderní nevyjímaje, který se snaží ošálit oko diváka laciným faktem. Zkrátka, dřevo musí být dřevem, kůže kůží, kámen kamenem, štuk štukem atd. Historický design, ať se nám jakkoliv nelíbí, je kýče prostý. Jinak můžeme zapálit architektonické slovníky a začít kulturní revoluci jako Čína v 50. let 20. stol. Environment nás také nespasí, protože příroda kýč sice netvoří, ale člověk jejím pokřivením rozhodně ano. Pokud bychom chtěli bydlet ve stoprocentně kýče prostém interiéru dle environmentálního designu, museli bychom se odstěhovat do jeskyně.
Na závěr krásný příklad. Mezi interiéry Adolfa Loose, Ludwika van der Rohe, architektů z počátku 20. století, a současnými interiéry rádoby kopírujícími design architektonického purismu, je často zásadní rozdíl. Oba architekti používali velmi kvalitní originální materiály. Jsem si jist, že oni kýč netvořili.

Jako příklad kýče v interiéru a zároveň i kýče díla výtvarného použiji nástropní malbu od Josefa Vyleťala v klenbě kolonády Maxima Gorkého v Mariánských lázních. Nejen že kvalita provedení díla degraduje a je v ostrém kontrastu s vysokou řemeslnou úrovní architektury 19. století, ale především je projevem absolutní neúcty k tvůrcům kolonády – vídeňským architektům Mikschemu a Niedzielskimu. Obrázek získán z Wikimedia Commons.

Celé téma kýče v interiéru si zaslouží samostatný článek. Své názory mi pište do komentáře. Pokud znáte opravdu nevkusný interiér, který je podle vás kýčem, pošlete mi fotografii na dvorak@artcapita.cz, odeslání e-mailem bude považováno jako souhlas s užitím na blogu, děkuji.

Dále bych se chtěl věnovat stavebním materiálům dekoračním, a to proto, že náš web a blog se přeci jen touto tématikou zabývá. Další podezření z klamavé reklamy a nekalé soutěže se obrací na některé prodejce a výrobce dekorativních stěrek. Ti neváhají ve svých reklamách uvádět spotřebitele v omyl tím, že uvádějí lživé informace o svých produktech. Například jeden prodejce benátského štuku tvrdí, že jeho materiál se vyskytuje v historických budovách jakožto tradiční leštěná omítka. Není tomu tak. Benátský štuk je moderní dekorační stěrka. V historických budovách se nevyskytuje ani v jiné formě technického zpracování. Jedná se tudíž o zcela moderní materiál se zvučným marketingovým názvem „benátský štuk“. Jindy zase výrobce akrylátové stěrky neváhá svůj materiál pojmenovat „stuccolustro“, což je ale historická omítka ze směsi vápna a mramorové moučky. Je to obzvláště odporné klamání, protože jeho produkt je v podstatě jen trochu jiný „benátský štuk“, ale se jménem stuccolustro je možné produkt prodávat dráž.
Složení materiálů a zdravotní nezávadnost jsou také dost často úsměvné. Produkty obsahují v těchto případech celou řadu neexistujících látek, které v materiálu suplují tu či onu přísadu, díky níž je možné zboží zařadit do lépe prodejné kategorie. Setkal jsem se s výrazy typu: bahenní vápno, přírodní lesk, ušlechtilé plniče a celou řadou „ušlechtilých“ přísad. Občas se setkávám s popisy obzvláště humornými, například že produkt neobsahuje žádné chemické sloučeniny 🙂 . Naštěstí o inteligenci takového prodejce nemusíme mít starost, protože jeho stránky jsou přímo vlajkovou lodí internetových bludů. Velmi rád o svých akrylátových stěrkách píše, že se jedná o tradiční materiály „starých italských mistrů“, zřejmě někde v Itálii jsou nějací „staří pánové“, kteří prodávají stěrkový materiál 🙂 .
Obzvlášť jsem zarmoucen, když u výrobce polystyrenových a polyuretanových dekoračních prvků vidím fotografie interiéru historického zámku s tradiční sádrovou štukovou výzdobou. Navíc z obsahu textu pochopím, že polyuretanové stropní lišty jsou tradice prověřená staletími, která ale navíc je po technické stránce lepší než ony sádrové stropní lišty z fotky.
Jaká arogance! O kvalitě tradiční štukové výzdoby při pohledu na památky, které přečkaly staletí, nelze pochybovat. Polyuretanové a polystyrenové lišty mají z mého pohledu celou řadu zásadních nevýhod a každý spotřebitel by si měl velmi důkladně zvážit jejich použití. Pokusil jsem se dle mého nejlepšího svědomí vytvořit spravedlivé srovnání sádrové stropní lišty vs. polyuretanové a polystyrénové lišty.

Závěrem bych měl vysvětlení, proč právě méně kvalitní materiály jsou masově rozšířeny a u stavebních řemeslníků jsou tolik oblíbené. Nižší kvalita materiálu rovná se nižší cena, ne vždy tomu tak je, protože existují i výjimky, které potvrzují pravidlo. Jde to i draze a blbě. Nicméně, když použijeme levný materiál, ušetříme?
Méně kvalitní stavební materiál dokáže aplikovat i nekvalifikovaný řemeslník. Oproti tomu velmi kvalitní stavební materiály často vyžadují vysokou řemeslnou způsobilost, která opět navyšuje cenu. Navíc praxe českých staveb je bohužel taková, že nekvalifikovaný stavební řemeslník je příležitostný pracovník, který nepředpokládá, že se bude hlásit k reklamacím svého díla, a tak používá ty nejlevnější a nejméně kvalitní stavební materiály.

Hlavní problém stavebních norem v České republice je především jejich „měkkost“, ačkoliv by se mnohým mohlo zdát, že jde o pravý opak. Síto, které určuje, zdali daný stavební materiál dostane certifikát, má příliš velké díry. A tak procházejí materiály, které by podle mého názoru neměly na trhu vůbec existovat. V podstatě by se to dalo zjednodušit do principu „zaplať a prodávej“.
Celá situace vede naopak k nekonkurenceschopnosti českých výrobců stavebních materiálů, protože je nenutí k produkci kvality, ale spíše kvantity. Samozřejmě to není případ všech. Existují výrobci přímo vynikajících stavebních materiálů, ale ti, a je jim to ke cti, si hlídají kvalitu svých produktů sami.
Velké úskalí také tkví v taxovaném měření dvojím metrem, kde jsou malí výrobci zcela znevýhodněni zákonem, zatímco velcí hráči mnohdy prodávají obrovské objemy nekvalitního materiálu. Český zákon totiž přímo zakazuje distribuci i použití necertifikovaného stavebního materiálu a dále zakazuje použití i pro vlastní zpracování.
Z toho vyplývá, že pokud máte skvělý materiál, u kterého ale kvůli jeho charakteru malovýroby nepředpokládáte vysoké prodejní obraty, nevyplatí se vám o v Česku předražený certifikát usilovat. Zákon v tomto případě vůbec nemyslí na drobné specialisty, kteří na stavbách při restaurátorských a rekonstrukčních projektech míchají „své“ omítky a pohybují se tím tak na hraně zákona. Myslím si, že toto je velmi špatné, tito lidé by měly pracovat, protože jim to umožní zákon, a ne benevolence daného úředníka, který jim neudělí pokutu.
Další zásadní problém vidím v tom, že existují produkty, které jsou ze stavebních norem vyňaty. Jedná se především o zboží dekorativního, ozdobného charakteru a zboží z oblasti dokončovacích stavebních prací. Jako například polystyrenové lišty. Tyto materiály a zboží nepodléhají stavebním normám z hlediska nosných částí stavby, ale přesto mají zásadní vliv na požární bezpečnost, degradaci jiných nosných částí a degradaci paropropustnosti atd. Většinou jsou tyto produkty instalovány do interiéru až po kolaudaci stavby, kde mohou napáchat obzvláště velké škody.

Závěrem opět uvedu konkrétní příklad. Myslím si, že polystyrenové a polyuretanové stropní lišty instalované v interiéru po kolaudaci stavby mohou výrazně přispět k šíření požáru v místnosti a tvorbě jedovatých zplodin, a pokud by byly předmětem požární kolaudace, neprošly by.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *